Den co den

★★★★★

Autor: David Levithan

Nakladatelství: CooBoo 

Každý den se probudíte v jiném těle, každý den žijete život někoho jiného. A tak platí jedna jediná zásada – vyhněte se tomu, aby si někdo všiml, že na jeden den přebýváte v těle někoho jiného a nepleťte se do jeho života. Vše je v pořádku, až do rána, kdy se probudíte v těle Justina a zamilujete se do jeho přítelkyně Rhiannon. Od toho okamžiku všechna pravidla, podle nichž jste až do teď žili, přestávají platit. Konečně se objevil někdo, s kým chcete být den co den.

Tak tohle bylo zvláštní. Upřímně, ještě se mi nikdy nestalo, že by mi nějaká kniha úplně vygumovala mozek. Po dočtení některých titulů jsem nebyla ohromením schopná slova. U jiných jsem naopak měla spoustu poznatků, myšlenek a dojmů, které jsem světu chtěla sdělit. Tady ale nemám ani jeden z těchto pocitů. Nemám vlastně žádné pocity. Prostě nic. Dala jsem knize pět hvězdiček. Proč vlastně? Fakt mě bavila a líbila se mi, ale nic víc. Ale ani nic míň.

„Minulost a budoucnost jsou vždycky komplikované. Zato přítomnost je prostá."

Den co den je vlastně takovým cestovním průvodcem těly a životy nejrůznějších lidí. Když jste knihomol, někdy si připadáte právě jako hlavní hrdina tohoto příběhu. Přecházíte z jedné knihy do druhé, z jednoho života do druhého, potkáváte lepší i horší lidi a často se už zpět nevracíte. Rozdíl je ale v tom, že máte i svůj vlastní život, vlastní tělo, názory, přátele a rodinu. Máte něco, co se jen tak nezmění a je to jen Vaše. To ale A neměl. Upřímně si nedokážu představit, že bych si každý den připadala jako vetřelec. Vloupala bych se do cizího těla, přebyla bych v něm čtyřiadvacet hodin a zase se vydala dál. Bez možnosti se pořádně rozhodovat, bez možnosti navázat vztah a bez možnosti zabít se. A to vše den co den.

„Nemít to, co člověk chce, v něm probouzí touhu ubližovat jiným."

Knížka poukazuje na spoustu problémů dnešní společnosti. Objevují se zde drogově i alkoholově závislí, lidé s depresemi a sebevražednými sklony, mladiství pracující, imigranti i děti s příliš přísnými rodiči a problémy s obezitou. Díky knize si člověk uvědomí, že má vlastně asi štěstí, že žije právě ten svůj život. 
Na knížce bylo příjemné, že jsem si u ní mohla odpočinout. Nebyly v ní žádné velké zvraty, ale i tak si držela mou pozornost. David Levithan má totiž podobný dar jako John Green. Dokáže do svých knih vměstnat spoustu zajímavých myšlenek, které mě nutily přemýšlet a to se mi líbilo i na této knížce. Také mě zaujalo číslování kapitol. Bylo asi jedno z nejoriginálnějších, co jsem kdy viděla.

„Laskavost souvisí s tím, kdo opravdu jste. Zatímco slušnost vypovídá jen o tom, jak chcete vypadat před ostatními."

Každá napsaná recenze mi pomáhá ujasnit si, co si myslím a tady to platí ještě víc, než jindy. Udělala jsem si alespoň nějaký obrázek o tom, jaké pocity z knihy mám a můžu se tak posunout k dalším příběhům, o kterých Vám dám brzy vědět. Snad si po jejich přečtení budu připadat méně zmatená. 😄

Stalo se Vám někdy, že jste po přečtení knihy neměli žádné pocity? Že Vám kniha jakoby vygumovala mozek? U jaké knihy to bylo? Napište mi do komentářů. Za jakékoliv odezvy budu vděčná. ♡